„Fascinuje mě, když jazyk vyvolává obrazy, emoce.“

Jaká byla vaše cesta k profesi překladatelky?
Studovala jsem anglistiku a amerikanistiku v kombinaci s bohemistikou, později komparatistiku; minimálně první dvouobor jsem si zvolila právě proto, že jsem se přála vydat cestou literárního překladu, kterou mi ukázal již třídní učitel na gymnáziu. Spousta legendárních překladatelů vždy tvrdila, že zásadní je umění četby. S tím souzním, dlouhé hodiny četby a její interpretace pro mě byly základem. Překlad opravdu vidím jako čtení do hloubky. Pokud chcete něco přeložit, musíte si to nejprve sami interpretovat, vyložit, rozklíčovat.

Byl překlad beletrie vaší první volbou? Nelákalo vás vykonávání této profese například v evropských institucích?
Při studiu jsem pracovala v advokátní kanceláři, kde jsem se zaměřila i na právní překlady. Vůbec mě to neoslovilo. Jakkoli by to byla výdělečnější profese než překlad beletrie, přikláněla jsem se k beletrii, jejíž jazyk mi přináší radost, jakou v jiných textech, obzvláště úředních či právních, postrádám. Takové texty čtu jen z povinnosti, nechci s nimi trávit více času, než je nezbytně nutné. Fascinuje mě, když jazyk vyvolává obrazy, emoce, když jeho zvuková nebo psaná podoba lahodí uchu nebo oku, pociťuji pak nutkání převést tentýž pocit, obraz, zvuk, vizuál z jednoho jazyka do druhého. Věřím, že mnozí to tak mají i s překlady formálnějšího charakteru, já ovšem ne.

Překladatele a překladatelky můžeme nazvat spolutvůrci příběhu, proto mnozí zastávají názor, že jejich jméno by mělo být zveřejňováno na obálkách knih. Jaký je váš názor?
Jsem ráda, že se o místě na obálkách vede diskuze. Zviditelňuje to roli a zodpovědnost překladatelů, o jejichž důležitosti, ba dokonce existenci čtenáři málokdy vědí. Na druhou stranu coby původně nakladatelská redaktorka jsem zvyklá figurovat spíše v tiráži a představa vlastního jména na obálce mě spíše děsí.

Práce překladatelů je poměrně náročná. Při překladu musí brát na zřetel historické a společenské kontexty původních kultur, ale i těch výchozích. Zároveň musí být zdatní v lingvistice. Vzpomínáte si na překlad, který byl v těchto ohledech pro vás subjektivně nejtěžší?
V každé knize je jich spousta. Pamatuji si třeba na báseň, kde byla řeč o školní tělocvičně (gym), která měla zároveň zvukovou podobou odkazovat k zákonům Jima Crowa, které mají všichni spojené s tvrdou rasovou diskriminací, s tím jsem si tehdy musela poradit méně šikovně.
Pak si také vzpomínám, jak v románu Malá od Edwarda Careyho jedna postava druhou oslovovala lidským orgánem, nejprve srdcem, z lásky. Pak se celá rozzlobená přeorientovala na žluč, protože jí její láska hnula žlučí. Jenže v angličtině tenhle idiom nemají, autor využil slezinu (spleen). Stále by sice nebyl problém to přeložit jako žluč, jenže to byl román doprovázený ilustracemi a jednou z nich byla i ona slezina. Slezina tedy vyhrála, pořád je to asi sešup od srdce, bohužel však bez spojení „hnout žlučí“.
Paradoxně bývá nejtěžší převést drobnosti ze všedního života. Pokrmy nebo nápoje, které jsou v jednom jazyce a kultuře samozřejmostí, v jiném zarazí. Nehledě na to, že ne vždy pro ně existuje výraz. Bývají v překladu rušivé, nejasné, nepřesné, přitom čtenář původního textu je jen prolétne.

Jako redaktorka jste se věnovala i současné české literatuře. V edici Tvář jste publikovala několik debutů. Jakou podobu má podle vás současná česká literatura? Jakým tématům se věnuje nejvíce?
Ano, založili jsme ve Vyšehradu edici Tvář, která si kladla za cíl dát prostor novým českým hlasům a představit je zároveň v knize, která bude sama příjemným uměleckým artiklem, tedy ilustrovaná, ve formátu do kabelky a hapticky příjemná. V české literatuře měly vždy knižní ilustrace a kvalitní typografie na co navazovat.
Netroufnu si shrnout jednoduše podobu české literatury, obzvláště když se sama již od roku 2022 v literárním provozu pohybuji velmi omezeně. Nicméně jistě každý narazil v posledních letech na českou tvorbu, která se soustředí na malého člověka ve víru velkých dějin nebo na rodinná traumata. Osobně mám velkou radost z toho, že tu máme silnou generaci autorů kratších textů (tedy povídek i novel), kteří jsou schopni komplexní příběh vměstnat na pár stránek.
Co mi v české literatuře trochu chybí, je mnohoznačnost, nejistota, možnost více výkladů a žánrových experimentů. Logicky to není tak uspokojivá narativní struktura, na kterou se často čeští autoři spoléhají (tedy kdy poodhalí minulost postavy, aby vysvětlili, proč je ve stáří tak nerudná), protože příliš připomíná život, ale já osobně jí fandím a vyhledávám ji.

V Nakladatelství JOTA vyšel román Na dlouhé povídání od americké autorky Anny Hogelandové, který jste překládala. Autorka kromě ženského světa, důvěry mezi ženami a traumat, která nesou, tematizuje i citlivé přistupování k jazyku. Je český jazyk dostatečně citlivý? Bylo složité v něm nalézt vhodné ekvivalenty z angličtiny?
Přesně tak, to je hezké, že jste si toho všimla. Hogelandová pracuje v oblasti psychosociálních služeb, což je přesně oblast, kde se její jazykový cit naplno projevuje, kde je nutné pojmenovat traumatizující zážitky, jejich následky, emoce. Pozastavuje se nad zautomatizovanými slovními spojeními jako např. „přijít o dítě“, a co s onou formulací udělá, když si takovou ztrátu přivlastníte, tj. „přišla jsem o své dítě“. Všímá si, jak se často při potratech vyhýbáme slovu „dítě“, a tak lidé prostě vysloví: „Přišla o to.“ Nekritizuje, podotýká. Všímá si, že takové zájmeno možná značí jen fakt, že všichni vědí, o čem se mluví. Na druhou stranu to banalizuje bouři a smutek, který v sobě lidé do konce života chovají.
Na tohle všechno bude čeština stejně citlivá jako angličtina. Je to univerzální prožitek a oba jazyky mají své obranné mechanismy, zdi, které si kolem sebe jejich mluvčí stavějí.

Proč jste se rozhodla přeložit právě tento román a zpřístupnit jej tak českým čtenářům?
Musím říct, že jsem za jeho vydání hodně bojovala. Původně jsem chtěla, aby vyšel ve Vyšehradu, kde jsem tou dobou pracovala. Když nad námi Jota vyhrála, drze jsem se spojila s redaktory z Joty a o překlad si řekla. Nakladatelským redaktorům týdně přijdou desítky rukopisů. Do těch dobrých se začtete, ty výjimečné chcete vydat. A tento text patřil k těm nejvýjimečnějším. Proniká do hloubky toho, co to znamená být těhotná, čekat miminko v dnešní době, nosit si jeho ztrátu v sobě. Nevyhýbá se tělesnosti ani rozporuplným pocitům. Přišlo mi, že takhle přelomové dílo pro mateřství vytvořila třeba Rachel Cusková, naproti tomu těhotenství a ztráta dítěte čekaly na Annu Hogelandovou. Zároveň bych ráda připomněla, že jde o román složený z menších narativů, což vypravěčka ustavičně připomíná: že jsme sami vypravěči vlastního života, kteří dávají svému životu smysl, když provazují klíčové zlomy svého života.

Ano, jako čtenáři se zahloubáme do několika intimních a nelehkých příběhů žen. Ještě bych přidala, že jde o příběhy, o kterých se v naší společnosti nemluví, a to někdy ani mezi blízkými. Myslíte si, že má kniha potenciál pomoci tento úzus překonat?
Máte pravdu, nemluví. Těžko říct. Pamatuji si, jak jsem se bála v těhotenství novinku sdělovat, částečně proto, že by mohlo být ještě brzy a že „to“ přeci nemusí vyjít, dopředu jsem vnímala pocit trapnosti, přinejmenším rozpačitosti, kdyby tomu tak bylo. Máme jako ženy tendenci dávat si neplodnost a potraty za vinu, věřím, že přinejmenším tohle Na dlouhé povídání bourá a že se budou všechny ženy moct věnovat smutku místo vině. Anna Hogelandová tohle také ukazuje: cestu truchlením, která může mít mnoho podob.
Za mě nejde pouze o téma (samovolného) potratu, které neprobíráme s blízkými, ale spíš obecně smutku. Lidé se ho bojí. Často kvůli němu vynecháváme z konverzací třeba náročnou a konfliktní životní etapu nebo zesnulé vůbec, přitom je má bezesporu každý na mysli. Uvést do konverzace tíživé téma může nejbližším pozůstalým nesmírně pomoci. Pocítí třeba, že v tom nejsou sami. Jenže buďme na sebe hodní a buďme k sobě upřímní: je to náročné a musí se to cvičit, jinak na lidi kolem můžeme vybafnout něco, na co nejsou připravení, a hodit na ně tíhu hovoru. Často je to opravdu na dlouhé povídání.
Najednou mi přijde, že právě tohle zkoumá Hogelandová ve svém románu. Jak vůbec s blízkými o ztrátě komunikovat? A jak je vyslechnout? Protagonistka/autorka/vypravěčka se přesně zabývá tím, že není schopná se svou sestrou a matkou o svých i jejich ztrátách hovořit, zato cizí žena, kterou potká v baru, dostane prostor hned. Máme sousloví „vyprávět něco každému na potkání“, to Hogelandovou nezajímá, nechce nacvičené vyprázdněné příběhy, ale propracované osobní narativy, které sdělíte, jen když je čas na dlouhé povídání.

Text: Zuzana Urbaničová